JINDE na Blog.cz

Už jsem tak zblblá svým přítelem, že se to začalo promítat i do mých, obvykle mořských, snů.

Dost často se mi totiž zdává o moři v jakékoli podobě. Většinou jsou to pohodové mírně šílené sny, občas se z nich vyklube nějaká katastrofa, nebo jsou prostě jen sledem obrázků, do kterých se pomaloučku vkládá moje přebujelá fantazie podporovaná fantasy literaturou, kterou preferuji. Takže ve výsledku pěknej maglajs.

Tentokrát to ale bylo jiné. Můj přítel, výrazně upřednostňující zimní sporty, ovlivnil moje podvědomí natolik, že i moje doposud nepřekonatelná fantazie, jen závistivě kulí oči.

V mém nejnovějším mořském snu se totiž ohromná masa vody proměnila do obrovské hory. Představte si Alpy, sebe, stojícího u jejích kořenů, hledícího nahoru na skalnatý povrch mohutné třítisícovky. Vidítě vystupující ostré kamenné hroty v čemsi, co by mělo být sněhem, popřípadě trávou nebo zeminou, ale není. Je tam jen vzdouvající se moře, přelévající se do směrů, které by rozhodně neměla gravitace dovolit. Čekáte, kdy se na Vás přivalí monstrózní tsunami a pohřbí Vás pod tunami slané vody. Nic takového se ale neděje. Voda si klidně kopíruje horský povrch a nic nedbá porušování veškerých přírodních fyzikálních zákonů. Vlny se občas pohybují do kopce, do stran, vyjímečně i z kopce. Nic se neděje, ale Vy pořád napjatě čekáte na smrt.

Celý obraz působí strašně strnule, zoufale, děsivě a přesto klidně, jakoby té vodě bylo naprosto jedno, že se dole klepete jako ten nejposlednější oholený pudlík.

Po probuzení jsem pořád před očima viděla onen výjev, provázel mě ještě pár dní a ani nyní ještě nebyl schopen vyblednout, jak se to snům často stává.

Škoda, že nejdou vyfotografovat představy.