Poté, co zavrhl myšlenku na to, že by ho velice potěšilo prokousnout slečně Grangrové měkké hrdlo, dostal svůj vztek zpět pod kontrolu a rozhodl se nečinně vychutnat náhle pasivní roli. Překvapivě to totiž nebylo tak zlé. Popravdě řečeno Severus zažil něco podobného poprvé ve svém životě.
Zprvu se pokoušel ignorovat neodbytné prsty slečny Grangerové, které se hbitě propracovávaly ke svému kýženému cíli. Obvykle dokázal velice účině ovládat reakce svého těla, proto ho udivil hřejivý pocit vybrující hluboko v útrobách i poněkud groteskně zkroucený penis v doposud upnutých kalhotách. Jak úlevné potom bylo cítit hebké rty klouzající po rozžhavené tkáni.
...
Na pasivní roli by si dokázal Severus zvyknout.
...
Zatímco se slečna Grangerová vlhce přisála k pulzujícímu penisu svého bývalého profesora, upřeně sledovala jeho obličej. Doširoka otevřené oči hypnotizovaly jeho tvář. Severus na ní shlížel zeshora. Shlížel na ni s výrazným pocitem znepokojení. Jak paradoxní. Ten vrcholně nevinný pohled smutných očí, které k němu vzhlížely a vulgárnost toho, co slečna Grangerová momentálně prováděla svými teplými ústy, Severuse téměř odrovnal.
Tolik toužil sevřít v hrsti husté vlasy a přirazit mezi její hebké rty. Myslel na to, jak by jí konečně ukázal, kdo je tady pánem, kdo má moc. Falešné naděje, které v něm vzbudila, ho plnily vztekem a zuřivostí. Třas, který nedokázal ovlivnit, byl způsoben okolnostmi, které by ani Severus za naprosto střízlivého okamžiku nedovedl odhadnout.
Teplo, šířící se celým jeho tělem, měl orgasmus za následek jen částečně. Ve chvíli, kdy Hermiona ucítila na svém jazyku neklamný důkaz profesorova fyzického uspokojení, se Severusova zápěstí uvolnila.
...
Z jistých, zcela specifických důvodů to profesor Snape nezaregistroval. Vytáhl Hermionu na nohy a zuřivě se přisál k jejím nateklým rtům. Do polibku dával veškerou svou agresi, touhu, zlobu i moc.
...
Překvapená Hermiona nechápala, jak se profesor osvobodil z jejích, jindy tak spolehlivých pout, ovšem přestala to řešit, když se tvrdost Snapeových rtů smísila se slaností jeho semene. Tentokrát to byla Hermiona, komu byla záda natlačena na kůru stromu.
"Zdá se, že Vaše magie není zcela bezchybná, slečno..." sarkastický hlas profesora probral Hermionu z malátné ospalosti. Nechápala to, kouzla jí ještě nikdy nezklamala. Necítila však potřebu dumat nad náhlým osvobozením muže nad jehož tělem se nyní skláněla. Prohlížela si jeho tvář, zavřené oči, tenkou linii bledých rtů, hranatou bradu, která spolu s ostrými liniemi vystouplých lícních kostí a orlým nosem tvořila vysoce unikátní dílo přírody.
Vypadal skoro klidně, spokojeně, což bylo v rozporu s jejich dnešním neúspěchem.
...
Slova "Je čas se rozloučit slečno Grangerová" ještě zněla Hermioně v uších, když pozorovala černě oděná vzdalující se záda bývalého profesora lektvarů. Zklamala ho. Jeho hůlka nyní ležela zcela nepotřebná, rozlomená na dva kusy v bývalé laboratoři profesora lektvarů. Věděla, že je to naposledy, kdy má možnost něco říct. Naposledy, kdy uslyší dobře známé ironické oslovení.
Drobná ruka se zachytila vlajícího lemu temného hábitu.
Pootočil svou dravčí tvář tak, aby na ní mohl úkosem pohlédnout. "Slečno Grangerová ?"
...
V jeho očích bylo víc než snesla. Odhodlání. Odvaha. Konečné rozhodnutí. Sklopila zrak, aby nemusela spatřit poslední z emocí ... rezignaci.
...
Severus byl již na konci bradavické chodby před hlavní branou, když téměř šeptem vyřkl zaklínadlo. Brána se plynule otevřela a vypustila rázně kráčející postavu ven. Vycházelo slunce.
KONEC
vencca | 
Zde hledá
Mě netrápí, že tak zkončil :) stejně bych ho nezažila ... na to jsem moc mladá :D Spíš mě štve, že jsem nežila v tý době a nepotkala se s ním :)