Život je děvka nevěrná. To Severus ví prakticky od svého narození. Co však překvapivé je, že ho stále překvapuje, jak moc zákeřná ta děvka umí být. V jednu chvíli pícháte krásnou mladou holku, jste přesvědčení, že Vás už nic nemůže vyvést z míry a naprosto přesně víte, kam Váš život směřuje. Po pár hodinách a jednom hodu pitomým svrčkem navíc a opět netušíte, kam se ta směšná záležitost zase jednou dopracuje.
"Panna"
...
"Prosefore, vzbuďte se sakra!"
Konečně se povedlo Severusovi rozlepit bolestivě přirostlá víčka. Černé oči se upřely na růžovou tvář slečny Grangerové. Díky Merlinovi, živé slečny Grangerové. "Takže skutečně padla panna.." ulevil si Severus s povzdechem.
...
"Jaká panna? Profesore, musím Vám oznámit, že se kouzlo vůbec nepodařilo. Když jsem začala zaříkávat, vytrysklo z mé hůlky bílé světlo. Vypadalo skoro jako nepodařené Patronovo zaklínadlo. Snad jen trochu více, jak to nazvat, snad nepřirozené, jakoby to sem ani nepatřilo. A ..."
"Slečno Grangerová uklidněte se prosím! A buďte tak laskavá a slezte ze mě. Hned!" utnul profesor Snape její monolog, ze kterého ho začaly brnět prsty. Hermiona doposud pololežela, poloklečela na jeho těle, což, jak si musel přiznat, mu nebylo zdaleka tak nepříjemné, jak by být mělo. Měkká ňadra se tiskla k jeho hrudníku, malá dlaň mu mačkala pravé rameno a nehty se surově zarývaly do masa. Teplý dech na tváři mu připoměl večery s knihou u kouřícího šálku. Její řeči ho i však přes jemné pnutí ve slabinách rozčilovaly skoro jako za starých dobrých časů. Kdyby hůlka neležela opodál mimo Severusův dosah, okamžitě by jí proklel.
...
"Vy si vůbec nic nepamatujete, že?" zeptat se musel, ačkoli předem znal odpověď.
...
"Co konkrétně bych si měla pamatovat? Myslíte to, jak jste se skácel k zemi, sotva jsem začala? Nebo to, jak jste ztuhl a několik hodin se ani nehnul? Nebo snad, můj milý profesore, máte na mysli tu chvilku, kdy jste se začal dusit, kdy jste kašlal a sípal jako starý tuberák? Můžete mi říct, kterou z těchto situací si přesně napamatuji?" Její nezastavitelá salva zněla poněkud dotčeně. U všech mozkomorů, co to ta holka vykládá za nesmysly?
Hermiona se konečně postavila a podala pomocnou ruku Severusovi, který vyhlížel lehce dezorientovaně. Samozřejmě jí odstrčil, tiše syčíc něco o zasraných Nebelvírech. "Nic z toho, co si myslíte, že se stalo, se nestalo, profesore."
...
"Snažíte se mi namluvit, že jsem jednoduše omdlel?" Ačkoli by jeho hlas mohl pokácet celý Zapovězený les, Hermiona se přemohla. "Ano." Proč jen to ANO znělo tak úlevně.
...
Hermiona se necítila ani za mák zklamaná. Byla jednuduše ráda, že to oba přežili. Na tom, že se nic z toho, o co celou dobu usilovali vlastě nezdařilo, nezáleží. Jen přimět Snapea, aby si to myslel taky. Což je snadné asi jako naučit vlkodlaka "pac". Možná je tu ale jeden způsob, jak mu dokázat, že v životě jsou i jiné uspokojivé věci než jen magie.
...
Severus stál opřený o kmen stromu a bezeslov zíral do prázdna. Spíš vycítil než zaslechl pohyb slečny Grangerové. Bezesporu mířila k němu. Natočil hlavu tak, aby jí měl v zorném úhlu a sledoval její chůzi. "Snažíte se mě svést ?" vysmíval se jí. "Myslíte si, že v této roli vypadáte neodolatelně? Musím Vás tedy vyvést z omylu. Působíte lacině." Hermioně se zlobně zablýsklo v očích, zavrčela, sevřela dlaně kolem Severusových ramen a silou si tak přitáhla jeho tvrdé rty k polibku. Namáčkla profesora ještě těsněji k šedé kůře vysokého dubu a jednou rukou pomalu zašátrala po své hůlce.
...
Sotva opožděná intuice profesora lektvarů začínala bít na poplach, stál spoutaný s rukama za zády. Svazovaly ho tlusté provazy, kouzlem upoutané okolo hrubého kmene vysoké borovice.
šišipoky | 12. března 2008 v 15:51 | 
Zde hledá
Tak "rychle" sem další kapitolku nečekala :)) mooc povedená, takže sem ted napnutá jak struna jak to bude pokračovat, doufám že čekaní nebude moc dlouhý :-D Super!!!