(+18)
"Tady to bude muset stačit." Pronesla slečna Grangerová vzteky se třesoucím hlasem při pohledu na malou mýtinku mezi lesními velikány. "Nastudovala jsem kouzelnou formuli ke znovuzrození draka, jehož srdeční blána dodává Vaší hůlce potřebnou magii. Bylo nesmírně namáhavé vyhledat jméno draka, leč k provedení kouzla naprosto nezbytné. Ten drak, podle všech dostupných informací, které jsem nakonec objevila v tajném sejfu pana Olivandera, se jmenoval Sailon. Byl to samec samotář, který opustil svou smečku, proto konec konců nebylo těžké ho nakonec zabít. Blána z jeho srdce údajně posloužila k výrobě šesti kouzelnických hůlek. Jak jsem dále zjistila, majitelé zbylých pěti hůlek jsou již po smrti. Byli to bez výjimky smrtijedi. Jste tedy poslední kouzelník, který zachovává moc magie draka Sailona. Sailon," zadumala se dívka, jakoby si na něco nemohla vzpomentout, " ve starém jazyce to slovo znamená..."
"... moudrý." Pronesl tichý hluboký hlas. Hermionu Snapeova poznámka vytrhla z vyprávění, do kterého se natolik ponořila, že téměř zapomněla na ponížení, které jí způsobil. Svůdný hlas v ní však znovu vzbudil pulzující pocit plný bolesti, chtíče a marné snahy cítit k němu silnou nenávist.
...
Hypnotizovali se navzájem upřenými pohledy. Ten její hřejivý, upřímný a plný zklamání, obviňující a vzpurný, Severusovi připomněl hedvábnou kůži, které, jak tušil, se už nikdy nebude smět dotknout. Jeho tmavé oči zas v Hermioně vzbuzovaly ty nejčernější obavy. Obavy z neúspěchu. Jeho temné zornice, které snad hleděly z jiného světa, byly plné hněvu, smutku, a strachu z vlastní bezmoci. Téměř se na ní usmál. Pak ta chvíle zmizela ve třpytu vycházejícího slunce.
...
Při své noční debatě, kdy do nejmenšího detailu probrali celý akt znovuzrození, opomněli jen jediné. Svou lidskost. (Ačkoli Severus by to jistě nazval jinak.) Teď stáli uprostřed zarostlého paloučku, zářivě zelená tráva se vlhce leskla ranní rosou, ve větvích kolem se třpytily jemně tkané pavučiny a tam, na tom téměř idylickém místě si hleděli do očí muž a žena. Vypadali jako umělecké sousoší, jehož sochy byly z neznámého zoufalého důvodu od sebe rozděleny. Vědeli, že pokus, který hodlají na vlastní kůži otestovat, může být pro Severuse smrtelný.
...
Bledý vysoký muž si, setrvávajíc na svém místě, pomalu rozepjal černý vlající hábit, a poté stejně černou hedvábnou košili. Odhalil tak, ve svitu ranního slunce, zlatavou hladkou hruď. Smutná dívka stála opodál a sledovala celý ten mučivě pomalý pohyb odstrojování, zdál se být vypočítaný na efekt.
"Můžete začít. Jsem připraven, slečno." Hermiona polkla. "Nebude vlastně skutečný, není třeba si dělat starosti. Pokud se to ale nepodaří, tak..tak.." zakoktala se. "Tak zemřu a vy odsud odpelášíte do hradu a přivoláte pana Weaslyho. Ať už skutečný bude, nebo nebude. Budete jednat podle plánu!" Rozkaz v jeho hlase byl opravdu jen těžko přehlédnutelný.
Hermiona přikývla, nadechla se a začala přednášet tlumeným hlasem, který by se vyjímal v nějakém temném chrámu plném černých svící a zatuchlého pachu. V čerstvém teplém jitru působil zvláštně nepatřičně. Ptačí zpěv utichl. Šum stromů odumřel. Zdálo se, jakoby svět kolem nemohl přijmout holý fakt, že se zde děje něco, co by se rozhodně dít nemělo a rozhodl se, že se na okamžik stáhne z dosahu. Slunce přestalo existovat, stejně jako všechny malichernosti života.
...
"Lorem ipsum dolor sit amet, consectetuer adipiscing elit. Fusce id pede Sailon. Nullam eleifend. Pellentesque commodo blandit..."* Hermionin hlas nabíral na hlasitosti a postupně se zrychloval, že mu nebylo téměř rozumět. Dlouhá litanie pokračovala a dívčí hlas se zdál nabývat na moci.
Severus v úžasu, jež jeho tvář, zvyklá být stále nehybná, nedokázala zformovat, hleděl na drobnou dívku a poprvé v životě pocítil skutečný strach o druhou osobu. Musel sevřít rty do tenké čárky, aby slečnu Grangerovou nepřerušil, nehodil si jí přes rameno a nezdrhal s ní tak rychle, jak jen si pamatoval ze závodu s tím příšerným hypogryfem.
...
Hermiona utichla a s jejím hlasem se i Severusovi myšlenky ustájily na té jediné, přežít to, aby se mohl zabít nějakým ohavným způsobem. Zabít se za to, že svou bývalou studentku vystavil takovému nebezpečí, a to ji ještě ke všemu nutil k sexu.
...
Ticho se zdálo být ohlušující. Z Hermioniny hůlky vyšlehl záblesk bílého světla, který oba přihlížející naprosto oslepil.
* http://ipsum.blog.cz/0508/lorem-ipsum -údajně se jedná o jakési zaříkadlo, které se zpívalo před bitvou, která měla být na 100% prohrána. Někdo jiný na blogu, ze kterého jsem to stáhla ale tvrdí, že se jedná o jakýsi počítačově vytvořený jazyk. Přikláním se k druhé variantě, přestože bych se ráda považovala za romantičtější bytost, ale Merlinví, jak to vlastně je :o)
Garf Meier | 8. srpna 2007 v 22:31 | 
Zde hledá
Hmmm? Kdy dalsi?