JINDE na Blog.cz

Ještě ten samý večer, krátce poté, co se Hermiona zašla do svých komnat převléknout, respektive obléknout, probrali u sklenky rudého skřítčího vína podrobnosti. Během dlouhé probděné noci se ani jeden z nich slovem nezmínil o bouřlivém zážitku, který, zdá se, byl téměř zapomenut. Jedinou připomínkou byl setrvávající kyselý zápach potu, nezaměnitelného pižma sexu a potrhaný Hermionin hábit nedbale pohozený na zemi. Hermiona očekávala, že se Snape veškerých důkazů jejich neobvyklého setkání zbaví v momentě, kdy opustí ložnici, spletla se. Nejspíš jí chtěl jen znervóznit. Dařilo se mu.

Ráno, po slabých dvou hodinách spánku, bez snídaně, s hřejivou kávou v jinak prázdném žaludku, společně opouštěli pozemky Bradavického hradu.

...

Severus se, s vyzývavým výsměchem v hlase, zadíval do unavené tváře slečny Grangerové a s ironií sobě vlastní konstatoval holý fakt, kterému stále nemohl tak docela uvěřit. "Takže vy se mi tu snažíte namluvit, že magii je možné provozovat i v případě zadržení hůlky? Jste, přepokládám obeznámena s tím, že ministerstvo eviduje každého kouzelníka a čarodějku, kterému byla hůlka nenávratně zlomena, a tudíž vědí o jakémkoli užití magie provinilce. Je to dost podobné detekci nezletilých kouzelníků, kteří by se opovážili čarovat mimo školu. Bezchybné. Neúprosné. Konečné."

...

Hermiona, zcela nepochybně zabraná do vlastních úvah, náhle vytržená ze složitých myšlenek, které ji znepříjemňovaly už tak dost krátký odpočinek, zmateně zamrkala dlouhými řasami. "Samozřejmě, že jsem. Tento způsob užívaní magie je však údajně zcela nezaměřitelný. Vlastně jsem nikde nečetla, že by byl někdo takový vůbec objeven. Takže, pokud se to opravdu podaří, a já věřím, že ano, budete moci být považován ze naprostý unikát." Severus se na malý, zcela zanedbatelný okamžit, zatvářil samolibě. Poté se zamračil takovým způsobem, že se malá černá veverka, soustředěně chroupající svůj oříšek na nedaleké borovici, zadusila. "Údajně, pokud, NĚKDE jste četla, VĚŘÍTE, že se to podaří ..., trochu moc neznámých slečno Grangerová. Můj instinkt, který mě věru málokdy zklamal, zoufale volá o pomoc."

Hermiona se rozhodla nereagovat na Snapeovu kousavou poznámku. S jistotou a rozhodností, kterou ani v nejmenším nepociťovala, se otočila čelem k bývalému profesorovi. "Nezáleží ani zdaleka na mých hypotézách, vědomostech ani na mém odhodlání. Máme dohodu. Rozhodl jste se sám za sebe a já od Vás očekávám nejen slepou spolupráci. To Vy musíte být ten rozhodný a jistý si sám sebou. Já jsem tu jen od toho, abych Vám ukázala možnosti. Nejprve ze všeho musíte CHTÍT bojovat."

V Severusovi zaplál hněv, který nepocítil od té doby, co naposledy hasil kotlík pana Longbottoma. Vzteky mu tvář zbělela do odstínu vybledlého pergamenu, zuřivě namáčkl vzpouzející se slečnu "všechno-opět-vím-a-vy-jste-jen-obyčejný-hlupák" Grangerovou k nejbližšímu stromu a zasyčel jí do obličeje tónem, který by dovedl slabší povahy k okamžité sebevraždě, oznámení, ne nepodobné výhružce. "Pokud si myslíte, že patřím ke slabochům, kteří se dobrovolně vzdávají, nenamáhejte se mi nadále vnucovat svou pomoc. Pokud jste se rozhodla mě urážet, předpokládám, že berete v úvahu následky, které by takovéto jednání mohlo vyvolat."

...

Hermiona prudce vydechla, bojovala s touhou sklopit pohled, ale hrdost, tolik pověstná pro její kolej, jí v tom zabránila. "Co mi asi tak můžete chtít udělat?" S falešným výrazem hlubokého zadumání si poklepávala prstem po tváři. "Už to mám, můžete mi třeba strhnout nějaké body, nebo povíte bystrozorům, že se k Vám chovám neuctivě až urážlivě? Vážně si pořád myslíte, že mě dokážete vyděsit? Nejsem Vaše studentka, která se rozpláče, kdykoli na ni namíříte svým hrozivým pohledem."

Té výzvě prostě nešlo odolat. Tak ta malá mrcha si myslí, že má nade mnou převahu? Severus se téměř začínal bavit. Děsit slečnu Grangerovou se mu zdálo příliš fádní.

...

S kamenou tváří Hermioně rozepnul hábit, s pomocí hůlky z ní sundal kalhoty, a během vteřiny strhnul i poslení překážející součást oblečení, které halilo spodní část jejího perfektního mladého těla. Než se Hermiona stačila vzpamatovat z šoku, který vyvolal nenadálý obrat situace, Severusova dlaň se vsunula mezi její teplá stehna a druhá ruka, v níž stále svíral svou hůlku, nenápadně přejížděla svou oblou špičkou po její rozpálené pokožce. Jemné chloupky na jejím bříšku se v návalu slasti okamžitě napřímily. Vzápětí Hermiona pocítila horkost šířící se jí z podbřišku do celého těla a ostrou, bolesti se podobající, touhu vystřelujícící jí do zvlhlého klína v pravidelných intervalech. Vzrušení pulzovalo jejím chvějícím se tělem v rytmu zrychleného tepu jejího srdce. Severus s chladnokrevným výrazem pozoroval její křečovitě staženou tvář. Sledoval tepnu na jejím útlém krku a vdechoval přerývavý dech slabě vonící po kávě z jejích svěžích úst, která byla tak blízko jeho, volající po polibku.

Hůlkou namířil do samotného středu jejího zvoucího ženství a polohlasem mumlal slova, jejichž význam Hermioně unikal. Třásla se slastně krutým pocitem tolik blízkým naprostému uvolňujícímu vyčerpání, toužila po smrti a po životě ... v jednom momentu naprosto jistě věděla, že chvíle, kdy zemře musí nastat v příští sekundě ... pak všechno skončilo. Ona stála, stále opřená o hrubý kmen vysokého mohutného stromu, lehce rozkročená, polonahá, čekající a ponížená. Stála sama.

...

Nevěřícně zírala na Severuse, který s klidem posedával na pařezu nedaleko jejího roztouženého těla, a znuděně si poklepával hůlkou po hřbetu levé ruky, která se ještě vlhce leskla. Rudá vzteky, neuspokojená, pokoušela se Hermiona uklidnit svůj mělký dech. Oblékla se a bez jediného pohledu věnovanému Snapeovi, vykročila hlouběji do Zapovězeného lesa. Černý plšť se zavlnil, když jí tmavá postava pomalu následovala.