JINDE na Blog.cz

Bylo léto, krásné a horké. Harry se zotavuje, Ron zaplatil za jeden z Viteálů životem a Hermiona sedí v knihovně Bradavického hradu. Místnosti, které tak dobře zná, se jí zdají být cizí. Všude je ticho. Dívka s hlavou zabořenou v tlustém svazku staré knihy nevnímá prach poletující jí kolem hlavy v záři odpoledního slunce. Víčka jí klesají únavou, ale ona je silou vůle, díky které přežila, udrží otevřené. Na jejím bdění závisí příliš mnoho. Jen Harry se to nikdy nesmí dozvědět.

Dívka si nevšímala zapadajícího slunce, hladu a už vůbec ne bolavé šíje a zpomalených myšlenek. Pohled zlatavě hnědých chytrých očí se rozzářil.

...

Drobná dívčí ruka se s váhavostí, kterou Hermiona všemožně potlačovala, pomalu blížila k černým okovaným dveřím. Najednou jí to vše, její domnělá genialita, nepřipadalo jako skvělý nápad. Chladivý hrubý povrch pohladil její jemnou tvář a hubená dlaň klouzala po dřevě dolů. Pak cítila v místech, kde před vteřinou stála pevná deska, přes kterou se nemohla dostat, náhlé vzduchoprázdno. Mladá žena s překvapeným nádechem dopadla na pevnou, ne tak chladivou překážku. "Co tu chcete?" zavrčel jí známý hlas do vlasů. Teplý dech ovanul její šíji a velké ruci ji za lotky nepříliš jemně nadzvedly, aby ji dostaly co nejdále ze svého dosahu. "Můžu Vám pomoct." Odvážný mladý pohled se střetl v boji s tím starším, zkušeným. "Jak Vy byste mi mohla pomoci, slečno Grangerová?" ušklíbl se Snape a pohrdavým toném ji vyzval, aby vstoupila do jeho soukromých komnat. "Abyste mi nevynesla spaní."

Hermiona, která se poprvé, co se Severus pamatoval, zpočátku zakoktala, přišla s něčím, co ve storhém muži oživilo maličký zlomek pocitu, který již dávno ztratil. Naději.

"Zní to jako naprostý nesmysl slečno Grangerová, skoro bych si pomyslel, že Váš briskní intelekt zažívá takový malý, dekadentní úpadek." Pronesl lenivě a sledoval přitom změnu výrazu v jejím unaveném obličeji. Snaha přimět ho konečně pochopit se vytratila. Hořce se pousmála a jízlivým, tolik jí nepodobným hlasem mu ostře odsekla něco v tom smyslu, že je naprosto stejný jako Harry. Dříve by to ve Snapovi vyvolalo vztek, což také Hermiona s jistotou očekávala. On ale udělal něco zcela nečekaného. Pousmál se. Tak rychle, jak jeho koutky vylétly nahoru, tak rychle a snadno zase spadly dolu. "Pana Pottera sem laskavě netahejte. Stačilo, že jsem s ním musel snášet jeden pokoj u Svatého Munga. To, že mě okatě ignoroval, jsem mu s potěšením schvaloval, ale jeho neustálé návštěvy uječených uhihňaných fanynek ve mně navozovaly stavy nápadně podobné jisté kletbě, která způsobuje otočení vnitřností naruby. Nic příjemného, ujišťuji Vás."

Ten náznak humoru v jeho slovech Hermionu nepřekvapil ani zdaleka tak jako její vlastní reakce. Stáhlo se jí hrdlo, ústa byla suchá jako by roky neokusila vodu, ruce se pokryly studeným potem a hlas zněl najednou zastřeně. Mluvila jako by polkla celou lžíci hutného medu. "Zkusíte to?" Neprosila, jen konstatovala. Položila svou otázku zcela věcně, jakoby se ptala, zda dá šálek čaje. "Mám snad na vybranou? Předpokládám, že bych Vás, v případě odmítnutí, nedostal ze své ložnice." Zazněla sarkastická odpověď.

"Do čeho jsem se to uvrtala?" kladla si Hermiona stále stejnou zoufalou otázku. V knihách nalezla odpověď na zapeklitý rozsudek. Profesor Snape se za její pomoci mohl naučit čarovat bez hůlky. Jenže k tomu potřebuje tu svou. Mají tedy 6 dní a 7 nocí. Za okamžik se dozví skutečnost, která ji nutila skřípat zuby. Ten mizera si jí dovolil klást podmínky. Vlastně jednu, kterou ještě neznala. Ona mu chce pomoct a on si z ní dělá šaška. Vykašlat se na něj, na nevděčníka. Harry měl pravdu, je to hajzl a nic, ani polehčující okolnosti, neomlouvají jeho nehorázné chování.

"Jen račte dál." Ani nedoufal, že přijme jeho troufalý návrh, a pak se jí konečně zbaví. Bude moci být zase sám. Týden.

Vysoký, možná až příliš vyhublý muž s havraními přerostlými vlasy volně spadajícími do bledé tváře seděl klidně v pohodlném černém koženém křesle. Na sobě měl pouze černé upnuté kalhoty, na důkaz toho, že svá ještě nevyřčená slova myslí naprosto vážně. V pomalém rytmu pohupoval bosou elegantní nohou a vyvzývavě zíral na svou bývalou studentku. Její vlasy po ohnivém zásahu jednoho z jeho bývalých kolegů (jež jim tímto prokázal nevýslovnou službu) už nepůsobily dojmem, že jí na hlavě vybuchla jedna z Weaslyovic raket. Byly o poznání hladší, lesklejší a výrazně kratší. Severus měl rád dívky s krát ... ne Severus měl popravdě rád všechny dívky. Ženy. Ano, to je ta největší změna, která poznamenala slečnu Grangerovou. Stala se z ní žena. Štíhlá, oblá a hebká žena. Vlastně by se asi ani nebránil, kdyby jeho výzvu přijala. Ale to se nestane.

Aniž by dal jakkoli najevo svůj troufalý vnitřní monolog, pokynul Hermioně ke křeslu naproti jeho. "Víno?" Jen nejistě přikývla když se usazovala. Překvapeně vydechla, když se zabořila do měkkého objetí chladné kůže. "Čekala jste kovové židle a Záhořovo lože? Jsem velmi zarmoucen, že Vás zklamu." Po ironii nebylo v hlubokém hlase ani památky. Byla pronesena téměř hravě, svádivě. Hermioně sklouzl pohled na černočerné hedvábí, které pokrývalo nesmyslně obrovskou postel z rudého dřeva s nebesy. Těžké sametové závěsy kolem ní připomínaly lesklé vlasy, které rámovaly obličej muže před ní.

Zlehka se zvedl ze svého místa a elegantě prošel kolem ztuhlé Hermiony ke krbové římse. Nalil krvavě rudé víno do dvou křišťálových pohárů a s jemnou úklonkou jednu sklenici podal mladé ženě. Musela se přemáhat, aby odvrátila pohled od jeho šlachovitého panteřího těla. Všiml si jejích hodnotících pohledů a zapřemýšlel, jestli by nebylo vhodné svou podmínku ještě
narychlo změnit. Nevyvíjelo se to tím směrem, jakým předpokládal. Rozzuřilo ho to.

...

Ta náhlá změna v Severusově pohledu Hermionu kupodivu spíše uklidnila. To, co předváděl předtím jí děsilo daleko více nežli pouhý vztek, který u něj dobře znala. Ostatně jako každý bradavický student.