JINDE na Blog.cz

"No tak, pane Pottere, měl byste to dokončit..."
Tichá slova, pronesená hlubokým ochraptělým hlasem, obsahovala stopy zoufalství, které byly tomu hrubě sametovému zvuku tolik cizí. Hermioně, pokryté špínou a vlastní krví, přeběhl mráz po zádech při té uhrančivě zoufalé prosbě. Nepatřila k člověku, který se choulil ke kamené lepkavé zdi jako k hřejivému tělu náruživé ženy. Ani ztrhaná tvář loveného dravce se nehodila k její představě, kterou si zachovávala v paměti z dob školní docházky a následně z krátkého období války.

Severus Snape zahnaný do kouta. Severus Snape v kaluži vlastní krve i té, která mu nepatřila. Krve smrtijedů. Severus Snape na pokraji smrtelného vyčerpání. Severus Snape s němou prosbou v temném pohledu. Severus Snape...

...

Harryho hůlka dopadla na chladnou podlahu černé kobky, kterou si smrtijedi i sám Lord "teď-už-konečeně-mrtvý" Voldemort zvolili jako místo posledního vydechnutí. Hermiona spatřila v jeho zelených očích pohasínat i tu poslední jiskřičku. Prázdý pohled "chlapce, který nechtěl zůstat naživu" jí patřičně vyděsil. "..tak slabý, slabý jako Draco...nedokážu zabít člověka...ne, člověka ne.." A Hermiona chápala jeho slova. Na Voldemortovi nezůstalo pranic z lidské bytosi a smrtijedi byli zrůdy, monstra stvořená k zabíjení. Bylo tak snadné je nutit v bolestech křičet. Ale na výzvu smrti, pronesanou klidným hlubokým a tolik lidským hlasem, nešlo odpovědět kladně. Bledá dívka se zacuchanými ohořelými vlasy v potrhaném hábitu, vlastně téměř nahá, zůstala jako jediná ze tří žijících stát. Stála sama s pohledem upřeným na apokalyptický výjev smrti. Kolem dokola ležela roztrhaná těla, která kdysi patřila lidem.

Nyní však vypadala zcela nelidsky. Rozervané maso, kluzské vnitřnosti a vytřeštěné oči. Všudypřítomný pach výkalů a smrti. Hermiona si přála omdlít, tak jako dva muži vedle ní.

"...vzhledem ke všem okolnostem, ke kterým musel Starostolec přihlédnout, vyslechněte nyní konečné rozhodnutí." V obrovském, kouzly zvětšeném sále zavládlo dusné ohlušující ticho. Silně medializovaný soudní spor, v jehož čele se tyčil bývalý profesor Bradavické školy, vyústil v očekávaný nevratný a nezvratný konec.

Zlomení hůlky?? Mladá žena se slušivým mikádem tmavých hustých vlasů nevěřícně hleděla na pobledlého profesora. Bývalého pobledlého profesora. Seděl na hrozivém křesle, které patřilo vrahům. A Severus Snape, přese všechny polehčující okolnosti, bezesporu vrahem byl. Bylo by pro něj snažší, kdyby byl Harry trochu více nelidským, pomyslela si smutně dívka a její pohled se střetl s párem černým jako dehet.

...

Raději zemřít! Polibek těch zasraných kolaborantů, kteří se opět s otevřenou strupovitou náručí vrátili k ministrestvu, by nyní přijal s povděkem. Žít jako mudla. Severus by se rozesmál, kdyby si byl jist, že by ho následně neodvezli zpět k Mungovi, kde strávil poslední týden. Byl by to však zcela jistě přitroublý hysterický smích. Třeba mu dovolí, aby okopával záhonky místo mrtvého polotupce Hagrida. "Ale bil se jako ... no jako poloobr" vzpomínal Snape. Pomyšlení na život bez kouzel ho naprosto zdrtilo. Bylo to skoro tak hrozivé jako vyslovit ta dvě prokletá slova při pohledu do unavených modrých očí za půlměsíčkovými brýlemi. Skoro dostal chuť na citronovou zmrzlinu.

"...máte jeden týden na vyřízení veškerých soukromých zaležitostí. Poté Vám bude hůlka neprodleně zlomena." Na vzpřímeném muži nebylo znát sebemenší pohnutí když vyslechl poslední slova vznešeného verdiktu. V duchu se uchechtl. "Týden života" zašeptal "to je víc než snesu."