Je anděl se spoutanými křídly. Neví však o tom. Jen On to ví, jen On zná pravdu. Je Jeho Bohyní, ke které se rozhodl po zbytek života klanět. Tuší, že se nikdy nedotkne jejího dokonalého těla, nikdy nepohladí chladné tváře ve skučícím vichru, ani jí nebude moci uhladit rozběsněné vlasy popelavě stříbrné barvy. Je anděl a těch se lidé nesmí dotýkat. Po jediném polibku by se její nebesky tvarované bledé rty rozplynuly v mléčné mlze, která by pomalu, bolestivě pohltila její bílé křehké tělo. A ona by vzlétla.
Nikdy by jí pak už nespatřil. Ví, že to by znamenalo konec Jeho života. Marného, mladého a beznadějného.
Sledoval její lehké kroky, když se procházela podél stromů, podél sametové vody. Vždy chodila proti proudu, nikdy naopak. Miloval, jak její štíhlé ruce hladily květiny, zlaté listoví, zasněžené kmeny starých vrb u řeky. Pozoroval jak tančila.
Pak ale zjistil, že už nemůže. Nezvládá se dívat na její bledou záři, která se kolem ní vlní jako fata morgana. Touží po dotyku, nedbá varování. Bude to pro ní jen osvobození. Vzlétne přeci. I pro Něj se vše změní. Nebude už toužit, bude mrtev. Sám bez svého anděla.
Klade nohu před nohu a nevnímá že jde proti proudu, neochotně znovu a znovu kráčí. Kráčí podél stromů ohýbaných v silných ledově vlhkých nárazech větru. Jde proti netrpělivému náporu chladného nepřítele. Šaty jakoby jí byly násilím strhávány z prochladlého těla. Jde však dál, vede tudy její cesta.
Nevidí, vlasy popelavě stříbřité barvy se jí vznášejí kolem hlavy jako ledová svatozář. Činí ji vílou, ledovou královnou. Nevidí, silné, hebké prameny se tlačí k její jemné tváři. Velké fialové oči hledí na svět, který vypadá jako apokalyptická vize konce světa. Jen cítí. Cítí dotek horkých prstů.
Putují po oblých obrysech jejího andělského těla. Nedovolují ji dále kráčet proti proudu, proti větru.
Nechápe, jak může svět tak náhle skončit. Proud vody nedaleko jejích vílích kroků se zastavil. Zastavil se vzduch, který ji ještě před okamžikem rval na kusy. Zastavil se čas, který je odměřován všemu živému. Svět zmrzl v tom okamžiku studeného procitnutí.
Zachvěla se. Nepartné trhnutí jejích alabastrových ramen probudilo opět horké prsty k pohybu. Ne bezcitnému.
Otočil ji k sobě čelem, aby mohl zkoumat hloubku jejích vystrašnených motýlích očí. Jezero v horách němůže být hlubší ani ledovější. Zatřásl se, když spatřil vše, co mu ty oči nabízely. Nedokázal ovládnout své tělo. Pokušení bylo již příliš nesnesitelné. Tak spalující. Potřeboval promísit svou horkost s jejím chladem. Třeba pak oba konečně dosáhnou klidné stabilní teploty normální všem živým tvorům.
Její šaty klesaly k zemi, která je radostně přijala. Otevřela svou rozlehlou náruč i jejímu měkkému tělu. Nebránila se tomu člověku, tomu démonovi, který se rozhodl, že ukončí své dlouhé trápení. Neměla na to právo. On se rozhodl. Ona jen slepě rozevřela své hebké paže, aby jej pojmula.
Musel již dokončit to, co jej spalovalo tolik hodin, tolik dnů, měsíců, let... však při pohledu na její doširoka rozevřené paže, na odevzdanost v jejím pohledu, nedokázal dokončit svůj sen, noční můru.
Jaké bylo jeho překvapení, když pocítil na své tváři slané slzy. Musel smísit alespoň jejich nepříjemnou pachuť s její sladkostí. Položil svou utrápenou hlavu na její křehký hrudník a oddával se pocitu, který jím prostupoval. Schoulil se do jejího chladivého objetí a tiskl ji ke svému hrubému tělu, jakoby tento den byl i pro něj tím posledním. Naslouchal pomalému tepu její ledové krve a dechu, který zbožňoval. Naslouchal tiše, jako kdyby její tělo mohlo dát rozhodující odpověď na otázky, které sužují lidstvo od dob, kdy začal hořet první oheň.
Ona, anděl, překvapená jeho chováním, které vypovídalo o skutečném citu, pozvedla Jeho strnulou zoufající tvář ke svému usmívajícímu se obličeji. Otázka v Jeho smutném obličeji měla být ve stejnou vteřinu zodpovězena. Však On si již nemyslel, že prahne po odpovědi. Ať si jí nechá. Ona je anděl. To ona rozhoduje.
Polibek, který zlehka navštívil Jeho vroucí rty, znovu rozproudil čas. Řeka tiše plynula a vítr hlasitě trhal ze stromů u cesty poslední šustivé zlato z jejich suchých větví.
Poslední pohled do jejího nadpozemsky půvabného obličeje, a potom jen vlhký chlad obklopující Jeho nehybnou bytost. Mléčná mlha se zvedla tak rychle a nečekaně, jak později pomalu snášela své nehmotné tělo k řece. A On ji už nikdy nespatřil, jak pomalu prochází podél stromů u cesty.
Chodila dál stejným směrem, ale její kroky už nesměřovaly proti proudu. Tok řeky se té doby obrátil.
Jenn | 
Zde hledá
Ahoj.Jasně..ještě žiju.Prkna a režírování jsem opustil (ale jen do dalšího Vánoláše).Ale rozhodně tím můj život smysl neztratil..i když mi to trošku chybí :D
Napiš mi na ICQ, budeš li chtít (pokecáme) Moje ICQ je :347-739-148
Rád bych se s tebou pobavil - tak se kdyžta ozvi ;)
A zatím, Carpe diem .... *P*I*P*