...je konec. Umírám a nejhorší, zdá se, je to, že mi ta myšlenka ani nevadí. Uvědomuji si vše, co se kolem mě děje. Ležím a je mi horko. Ten pocit mě zaujme. Je to velice zvláštní, když ležíte zcela nazí v pár centimetrech čerstvého prašanu. Sníh pode mnou se mi lepí k promrzlé pokožce. Přeci jen asi vydávám ještě nějaké teplo, protože se ta hebká bílá hmota pod mou vahou pomalu rozpouští. Za chvíli ale bude mít moje tělo stejnou teplotu jako sníh všude kolem.
Sleduji oblohu a fascinovaně zírám na jiskřivě bílé vločky. Světlo pouliční lampy, která ozařuje oblohu nade mnou jim dodává až nebesky zářivý vzhled. Je to kouzelné. A to jsem si říkala, že se snad ani letošního sněhu nedočkám. Skoro to byla pravda. Naštěstí jsem ho ještě stihla. Miluji sníh. Padá mi na obličej a chladí už tak dost chladné tváře. Cítím teplo, klouzající po mé bledé líci. Asi slza. Zvláštní, necítím smutek. Vždycky jsem si říkala, jaký to bude pocit, umírat. Není to tak zlé. Necítím se špatně.
Co tu ale vůbec dělám? Jak jsem se sem dostala?
Zkusím si tedy vzpomenout. Večer jsem šla do práce. Sněžilo. První sníh, krása. Nebylo mi dobře, něco na mě asi lezlo. Rýma, bolelo mě v krku. Prostě dobré předpoklady, jak si užít opravdu záživnou noční směnu. Do práce jsem ale vůbec nedošla. Při nastupování do tramvaje jsem zaslechla tichý tlumený výkřik. Zastavilo mě to. Vystoupila jsem a opatrně sestoupila po strmé cestičce k řece. Nepřemýšlela jsem nad následky. Nikdy to nedělám.
Vypadalo to tam naprosto úchvatně. Zasněžené stromy sklánějící se k lesklé černé hladině, třpytivé vločky snášející se svižným tancem k promrzlé zemi. Bylo to jako výjev z pohlednice. Očima jsem těkala kolem, ale nikoho jsem nezahlédla. Strach ze mě odplouval jako poslední lísteček po proudu rychle tekoucí vody. Nikdo nikde.
Sehla jsem se nad ledovou vodou a nahlédla do ní jako do zrcadla. Obraz, který mi hladina vrátila byl zpočátku velice jasný. Má vlastní tvář ohraničená temnými vlasy spadajícími do očí se na mě okouzleně podívala. Pak obraz zmizel, náhle a absolutně. Budu tedy muset taky zmizet?!
Jamajka | 
Zde hledá
to je tak smutný :-( . . . navíc to vypadá jako bys to fakt prožila . . . mrazí mě v zádech když to čtu . . .