JINDE na Blog.cz

Jdu. Jdu odnikud. Jdu a vím, že dnes se ve mě něco zlomilo. Bolí to, šokuje a zároveň jsem plná pocitu, že už to na mě dlouho čekalo.

Slunce zapadá, nad obzorem zasvitnou poslední paprsky a já musím fascinovaně sledovat tu krásu zimního soumraku. Vypadá to božsky. Červánky, zlatě rudá barva, se postupně mění v temně fialovou. Nedokážu už dál pohybovat nohama. Zasekla jsem se na místě, od úst mi stoupá pára v tom chladivém podvečeru. Připadá mi, jako bych tu strávila celý den. Jsem tak prázdná. Stmívá se. Je tma a já už nejdu. Nemám sílu jít dál.

Sesunu se podél zdi polorozbořeného vysokého domu. Je to strašný pocit ztratit víru ve vlastní život. Uvědomit si, že všechno, co prožívám vlastně nechci. Vůbec po životě netoužím, nebaví mě. Ne takhle. Klepu se zimou a zoufalstvím.Vlasy mi padají do obličeje. Normálně bych to nesnesla, ale dnes není nic normální. Ani já ne. Nevadí mi, že nevidím toho, kdo na mrznoucím chodníku vydává stále se blížící zvuky.

Nevšímám si přibližujících se svižných kroků ani silných paží, které mě ze země jemně zdvihají. Nevšímám si ani vyzvánějícího mobilu. Je mi fuk, co se kolem děje Já tu přece vůbec nejsem. Ne, já jsem šla jako každý večer poslušně domů, abych mohla dělat všechny ty běžné věci, které se doma po práci dělají. Jsem tak mladá.

Ten člověk se asi rozhodl být pro dnešní večer samaritánem. Nechám ho. Jak je libo milý pane. Celou dobu mi něco polohlasem šeptá hlubokým sametovým basem. Co? To nemám zdání.

Najdenou je mi příjemně teplo. To je jediné, co v tento moment dokážu vnímat. Po chvíli se teplo výrazně zvyšuje. Čím to je poznám vzápětí. Začínám se probírat. Sedím ve velké vaně. Jsem schoulená do embrionální polohy, holýma rukama si objímám kolena. Po celém těle se mi rozlévá slastné teplo. Třesu se. Pomalu zvednu hlavu a natočím svůj bledý obličej na člověka, muže, který v ruce s dlouhými štíhlými prsty svírá sprchu, a tou mi omývá prochladlé nahé tělo.

Nedbám na svou nahotu. Musel mě svléknout, pomalu a něžně, jako bych byla bezvládná panenka, ale to mé myšlenky nezaměstnává ani zdaleka tolik, jako jeho tvář. Nádherná temná tvář.

Vana už téměř přetéká, tak ... se pomalu natáhne ke kohoutku a vařící vody zastaví. Klekne si k okraji vany a začne mě omývat napěněnou houbou. Škrábe mojí jemnou pokožku. Nejprve ramena a paže, také za krkem, vrním jako zmoklé koťátko. Umyje mi záda a já se konečně začnu uvolňovat. Opřu se a nechávám si omývat hrudník, pak ňadra a bříško. Necítím v tom žádnou naléhavost, sexuální touhu, nebo vzrušení. Vůbec ne. Prostě jsem jen náhodou ve vaně, jeho vaně, a on mě jednoduše umývá. Není na tom nic nepřirozeného. Je to tak neskutečné, jako moje myšlenky za posledních pár dní. Muž, kterého ani neznám mi jen tak mimochodem omývá stehna, dráždí jejich vnitřní stranu škrábající houbičkou a ani jeden z nás při tom nemyslí na to, že děláme něco divného.

Namočí mi vlasy a začne mi šampónem masírovat hlavu. Je to tak příjemné. Ke kadeřnici chodím jen kvůli tomuto pocitu. Vmasírovává mi voňavou tekutinu do mých dlouhých tmavých vlasů s něhou, která vyráží dech. Pokyne mi, abych vstala a já nemám důvod ho neuposlechnout. Oplachuje mě s precizností neurochirurga. Nevynechá jediné místečko. Otočím se k němu čelem, čekám.

Stojíme tam proti sobě, já zcela nahá, on stále ještě v zimním kabátě. Po těle mi stékají kapičky vody a lechtají mě na rozpálené kůži. Celou dobu sleduje mou tvář. Každý záchvěv, pocit. Nic mu neunikne. Zadívám se do jeho mladé tváře. Poprvé si uvědomím, jak vlastně vypadá. Je to sen. Jen sen. Taková tvář nemůže být realitou. Podlomí se mi kolena. Rozehřáté zčervenalé křehké tělo padá... zachytí mě do připravené nahřáté osušky a zabalí mou třesoucí se tělesnou schránku.

Pokládá mě jemně do černých pokrývek na měkké velké posteli. Povlečení je ze saténu, chladí mou kůži. Kapičky vody se do saténu nevpíjejí. Kloužou po něm jako po mé hedvábné pokožce. Osuška už leží kdesi na zemi a mě je to jedno. Jediné, co má pro mě význam je jeho tvář. Takhle by měl vypadat Bůh. Krásný, přísný, ušlechtilý a jemný jako pohlazení. Skloní se nad mou tvář a pokropí můj smutný obličej drobnými polibky.

Něco v mé hlavě náhle sepne a já už nedokážu jen pasivně polehávat a oddávat se jeho smyslným rtům. Zaryju své dlouhé ostré nehty do jeho šíje a přitáhnu si jeho horké rty ke svým. Vášnivost toho polibku ho na okamžik zamrazí. Ustane ve svém k zbláznění vzrušujícím počínaní a na okamžik se nechává unášet mou horkou odezvou. V tom jediném doteku je tolik pocitů, od zoufalství, touhy, až po lásku a strach. Mísí se a proplétají jako naše tápající jazyky. Zadívá se mi do rozzářených očí a něžně mě pohladí po ledové tváři.

Něžně mě pohladí po ledové tváři...po ledové tváři...

Cítím, jak mě někdo zvedá z chladného betonu. Nevidím mu do tváře. Nic neříká. Jen se mi upřeně zahledí do mých rozzářených očí...