Byl podzim. Slunce zlátlo v temném podvečeru skrývajícím mnohá tajemství. Listí rudlo žhavou nedočkavostí po ledovém objetí zimy, která měla rozprostřít svá mrazive bílá křídla nad neutěšenou blátivou krajinou a Ona se snažila dojít z vlaku co nejdříve.
Neviděla krásu, která ji ze všech stran obklopovala. Nepodivovala se nad děsivým tichem, které předznamenává hrozící nebezpečí. Možná, kdyby se tenkrát nesoustředila na malicherné myšlenky o nekonečném učení, které ji doma navyhnutelně čeká, mohla si povšimnout přikrčeného stínu. Ten ji zaujatě pozoroval ze své črné skrýše. Když procházela kolem, slyšela jen varovné zašustění, a pak už nic...
Probrala se ve světě, který ji byl tak dobře znám. Ležela na studené mramorové podlaze ve sterilníě bílém pokoji. Před očima ji neustále probíhaly události, při nichž zažívala lehčí pocit dejavu. Každá z těch prožitých chvil pro ni znamenala šok, ze kterého, jak se bála, se již nikdy neměla probrat.
Noční můra! Proběhlo ji hlavou mezi jednotlivými záběry:...Ona sedí nad zapeklitou úlohou z matematiky,...Ona píše na počítači,...Ona se svým klukem na lavičce,...Ona klepající na babiččiny dveře v domění, že snad uslyší známé "dále",...Ona s láskou hledící na starý vysoký dům,...Ona se vzteklým výrazem v jinak krásném obličeji nad zmačkanou košilí...proboha, co to má znamenat?!...Ona nudící se v kině,...Ona zuřivě si čistící zuby...unesli mě mimozemšťané?!...Ona s krémem na opalování, třicítkou,...Ona zkoumající své štíhlé tělo před zrcadlem,...jsem snad mrtvá? Tak takhle vypadá smrt?! Co je špatně? Jak to můžu napravit? Jak?!!...slzu, stékající po hladké kůži už nevidí...Ona leží na bílém mramoru se třpitivou slzou na pravé tváři...pak si uvědomí tu kapičku slané vody, pláče. Pláče bezmocí, pláče strachem a nechápavostí. Nevěří, že to, co se tu děje, ba snad mohla být realita. Snad sen, snad smrt, snad bezvědomí, snad...
Otevře oči. stojí na tomtéž místě, kde ji neznámý přepadl. Moment. Skutečně ji někdo přepadl? Nic přeci necítila. Nikoho neviděla.
Zamotal se jí hlava. Nic necítila, v nic nevěřila. Smysly ji oklamaly, nebo Ona klamala samu sebe. Smyslům stejně nikdy neveřila. Radily jiné věci než rozum. Nevřeila jim. Nevěřila sobě.
"Jednalo se o dočasnou nevolnost. Jsem si tím téměř jista. Mám to někomu říct? Uvěřili by mi? Ne, je to zybečté, nic se nestalo."
Rychle domů. Bez ohlížení se zpět, bez otázek.
"Tak co? Půjdeš do toho? Myslíš, že to zmákneš?" "Jasně, že jo. Jako vždycky." odpověděla Ona. Překvapeně se zarazila. Jo, zvládne to, jako vždycky.
Zde hledá