Bylo jasné letní ráno. Sotva vyšlo zlaté slunce, vše se kolem rozsvítilo. I její plavé husté vlasy byly propleteny svěžím třpytem. Běžela ve vlahém chladivém vánku poboku svého čtyřnohého chlupáče a myslela jen na to , jak je teď její život nádherný. Přála by si v tomto stavu přetrvat. Tak uvolněná, tak svěží, tak sama v celém světě. Odpoutaná od všech svých problémů. Těch důležitých i těch absolutně zbytečných, které ji den co den sžíraly zaživa.
Na to teď ale nemyslela. Zastavila se a roztočila kolem dokola s čirým pocitem radosti.
Zarazil ji vtíravý nelidsky nakřáplý šepot. "To je Tvé přání? To je Tvá touha?" ...svět se zatočil. V zoufalém gestu udržet rovnováhu, narazila rukou do tenké, lepkavé a jakoby elastické překážky. Byla uprostřed Věci. Živé Věci. Tělesa pevného a přesto měkkého ve tvaru nepravidelné koule. Pak se vznesla.
Připadala si jako člověk, který je proti své vůli uzavřen v karanténě ve vysoce nakažlivé oblasti. Nikam nemohla a nikdo nemohl k ní. Bez svobody, bez vůle. Tak to přeci nechtěla. Jen si přála zbavit se svých potíží, trapných zážitků, smutných setkání. Být sama. Ale copak to jde?
Jak se dostat z téhle průsvitné pasti? Jak se dotknout života?
Podivná bublina se pomalu nechala unášet letním větrem a na svou nedobrovolnou pasažerku nebrala ohledy, pokud ji vůbec zaregistrovala, ...o čemž by se dalo polemizovat. Přelétla nad známými, ještě spícími místy. Cítila smutek. A přemýšlela. Není lepší tu zůstat? Je tu krásně, nahoře, pryč od všeho. Žádný stereotyp, krajina se stále mění. Vidí všechno. Skoro jakoby byla bohem.
A co ostatní, kteří mě mají rádi? Mají mě rádi tak moc, jako já je? A i kdyby ne, můžu bez nich žít? Jsem sobec, myslím jen na sebe. Nejprve chci pryč. Pak mohu řešit to ostatní. Teď to není důležité.
Je to snadné. stačí pomyslet a už se to děje. Krása! Kéž by všechno šlo tak snadno. Klesá, pružný obal se rozplývá. Po čase, který je velmi relativní (může být rokem i vteřinou), znovu stanula na čerstvém źeleném porostu, kterému dal nějaký úžesný člověk jméno "tráva".
Paráda.