Dívka měla zvláštní dar, cítila necitelné a slyšela neslyšné. Kolikrát jen za poslední dva měsíce slyšela zvuky televize z vyklizeného pokoje zesnulé babičky a cítila tam pach plynového sporáku, který dávno reznul na smetišti.
Zvláštní, myslela si vždy, když díky nepříjemnému pocitu na schodech zrychlovala. Slušně však vždy pozdravila. Ahoj babi...
Dívka odešla. Dlouho putovala životem. Pak našla Jeho, byl to on, ten, který ji podpořil, miloval, opustil vše, kvůli ní, žili krásně.
...pak dívka cítila...
V novém bytě dávno mrtvé babičky, babičky Jeho, cítila vůni. Těžkou a sladkou. I on cítil, nejen vůni, cítil pohled. Ahoj babi...
Pak se z dívky stala babička, vždy voněla sluncem. Zemřela. Její děti, děti jejích dětí, také cítily. Vždy, když vyšly ven. Ahoj babi...
Zde hledá
Fuj tajbl...Teda napsaný je to krásně, ale hrozně mě z toho mrazí...!