Popocafepetl

7. dubna 2017 v 16:22 | Vencca |  DRUHÝ ŽIVOT
Dneska jsem si vzpomněla na jeden brilantní zážitek, o který se musím podělit. Nepůjde o žádné vychloubání, spíš taková sebereflexe k popukání.

Jednoho krásného večera, kdy jsem už pomalu začínala třískat hlavou o zeď z nedostatku zážitků, které by se netýkaly hovínek, rozmixované červené řepy nebo opadaných třpitek z nových bačkůrek, jsem se rozhodla vyhodit si z kopýtka.

Zavolala jsem kamarádce, která díky své psychické poruše nedokáže nikam nikdy večer dorazit, protože se bojí, že půjde pozdě spát a tudíž bude nevyspaná, a proto raději nikam ani nechodí. A pak ve výsledku stejně nemůže usnout. Ale to je vedlejší. Nicméně když jí zavolám, a řeknu : "za 15 minut jsem u tebe" tak s tím problém nemá.

Tak s touhle, mimochodem krásnou štíhlou svobodnou blondýnkou, jsem si vyrazila do nočního klubu, kde za barem pracuje jedna její kamarádka.

V tom klubu jsem už kdysi (asi tak před milionem let) byla, no problem. Poté, co jsme vystoupily na špatné zastávce tramvaje, jsme se nějak dostaly na místo určení. Klub tam nebyl. Mé sebevědomí vidláka přestěhovaného do Prahy před cca 10ti lety dostalo na frak.

Měly jsme i adresu, ale s místem, které jsem si pamatovala, nekorespondovala. Jaly jsme se tedy chopit svých smartfounů. Posraný krámy to jsou. Byla kosa a začalo pršet. Byly jsme oblečené do klubu. Mě aspoň hřálo sádlo, ale mé nebohé útlé přítelkyni začaly modrat rty.

Chodily jsme sem a tam jako trotlové po starém městě bez sebemenší naděje na úspěch. Po nějaké té půl hodince jsem si uvědomila něco tak brutálního, že jsem se s tím té nebohé zmrzlé bytosti svěřila až u baru, který jsme nakonec přeci jen našly.

Celou dobu jsem díky svému poměrně čerstvému řidičáku dodržovala jednosměrky.


Z toho plyne pár zajímavých poznatků.

1. Když jdete podle mapy, uvědomte si, že nejste auto.
2. Nemusíte mít žádnou poruchu paměti. Občas se prostě klub přestěhuje.
3. I když víte, kam jdete a myslíte si, že venku strávíte s bídou 3 minuty, neberte si v zimě lodičky a lehký svetřík.
4. Nelezte do klubu v centru Prahy pokud tam neobsluhuje kámoška. Nenapijete se.
5. Pokud se potřebujete odreagovat a oddychnout si od dětí, vyražte za zábavou s někým jako jsem já.
 

Hodně štěstí zdraví

6. dubna 2017 v 20:37 | Vencca |  DRUHÝ ŽIVOT
Mám svátek. Dcera už dvě hodiny brečí, kňučí a prudí zcela bez důvodu. Manžel má brutální teplotku 37,3 a tudíž nemůže nic dělat. Syn má opravdu brutální teplotku (nekecám) a jeho nudle mám po celym triku. Právě jsem stoupla do zvratků. Jdu se opít.

Ententýky

5. dubna 2017 v 10:44 | Vencca |  DRUHÝ ŽIVOT
Asi mi hrábne.

Když jsem konečně přesvědčila svou skoro čtyřletou dceru, že být po desáté ráno v pižámku je ostuda, začali se dít věci. Nejprve klasicky pobíhala s rýmou a teplotou nahá po bytě. Poté co jsme se pracně domluvily, co si má obléci (já chci šaty princezny Sofie první! - ne, bylo by ti v nich vedro a za chvíli by ses zase chtěla převlékat!), odešla do pokojíčku.

Mezitím jsem šukala po světničce a když jsem se přiblížila k jejímu pokoji, všimla jsem si, že si vyskládala všechny růžové kalhotky na stolek. Prej si vybírá mezi těmi holčičími. Ok.

Akce oblékání již v tuto chvíli trvala cca 20 minut. Z obývacího pokoje jsem zaslechla jak rozpočítává ony růžové spoďáry...Ententýky dva špalíky..... výsledek jí zřejmě neuspokojil. Takže znovu... Ententýky dva špalíky... Takto to pokračovalo dalších sedm minut. Opravdu. Stopovala jsem to.

Vítězně přišla předvést spodní kalhotky s Popelkou. Dooblékla si zbytek oblečení, již celkem bez problémů. Během oblékání tančila Havajské Hula tance (koukáme teď stále a opakovaně na Odvážnou Vaianu). Poté si učesala vlásky (Mami, víš že když se češu sama, vůbec mě to nebolí. Už mě česat nebudeš! Táta mě už taky česat nebude!). Sedla si vedle mě a radostně si vrazila do uší bílou čelenku s malou korunkou se slovy TADÁ.

Výsledný čas 42 minut.

Až bude příště padat hvězda, nebudu si přát vůbec nic. Budu si jen skromně blahořečit, že mé druhé dítě je kluk.
 


8 km

29. března 2017 v 17:21 | Vencca |  DRUHÝ ŽIVOT
Dobrý den,

Nedávno mi manžel oznámil, že aby člověk začal shazovat přebytečnou váhu, musí denně ujít alespoň 8 km. Pokud si chce udržet kondici, pak stačí kilometrů 6. Skvělé že.

Dnes jsem si na to vzpomněla. Odložila jsem prvorozenou do školky, dnes poprvé měla zůstat i na odpolední spaní, z čehož byla překvapivě nadšená, neboť si mohla vzít pižamko s Annou a Elsou a vyrazila jsem s kočárkem na finanční úřad.

Ten jsem kupodivu našla hned napoprvé. První problém nastal hned u vchodu. Schodiště bylo úzké a dlouhé. Po chvilce okounění jsem natužila svaly a odhodlala se k vynesení cvalíka nahoru. Kolem sice profrčelo pár statných mužů, leč všichni byli tak rychlí, že jsem se na ně nestačila ani vyzývavě zazubit. Nakonec mi pomohla slečna! s deseti centimetrovými podpatky.

Byla tam sice menší fronta, ale nic tragického.

Pokračovala jsem tedy dál. Chystala jsem se dojít až k místu svého posledního zaměstnání vyzvednout si nějaký zbytečný papíry na důchod, který stejně nedostanu, což je přesně 8km od místa mého bydliště. Cesta je to pěkná, kolem řeky. Voda šumí, cyklisti taky šumí, dokonce i větve trochu šumí. Což je po čertech zvláštní, zatím by měly spíš chrastit. Kolem tolik sportovců, to člověka vede k zamyšlení. Přeci jen nejsme národ flákačů.

Nebudu to napínat. Dítě za celou dobu neusnulo. Ale aspoň neřval, takže za mě dobrý. Nohy mám celý uťapaný, ale nestěžuju si. Dneska mám splněno. K obědu jsem si sice dala játra s hranolkama, ale dezert jsem přinesla dceři. Čokoládový croissant. Nedojela ho. Já ano.

Zítra si dám těch kilometrů 10.

Feministky zapláčou

22. března 2017 v 10:10 | Vencca |  DRUHÝ ŽIVOT
Nedávno jsem v nějakém super chytrém článku, napsaném na základě studie vědců z jakési top americké univerzity, četla velmi zajímavou teorii o tom, proč jsou ženy tak marnivé.

Muž, jakožto pán tvorstva, má povinnost ženu především ochránit před predátory. Jeho atributem je tedy síla. Žena, aby jí vůbec někdo chtěl ochraňovat, musí být především atraktivní. Jejím atributem je tedy krása.


Nikdy proto nezpochybňujte mužovu sílu! To je něco, co se snažím za každou cenu dodržet. Můj muž je můj hrdina.

Vždy s nevěřícným úsměvem mi s přehledem otevře jakoukoli zavařovačku. Odtahá komplet zabalenou domácnost do kufru auta, když jedeme na víkend na chatu. Nosí naší prvorozenou v náručí po horách dvě hodiny, protože jí bolí nožičky a já jsem zapomněla krosnu na dítě doma. Mě tedy od druhého porodu na rukou nenosí neb by musel do invalidního důchodu a my bychom se museli odstěhovat někam do Brna. Nicméně o jeho síle se nežertuje.


Co ale má krása? Pořád mu říkám, že žena po třicítce, aby byla stále oku lahodící, se musí nutně garážovat. Potřebuju kosmetičku alespoň jednou za 14 dní. Saunu a solárko jednou týdně. Zmenšit prsa tak o tři velikosti. Zmenšit tělo tak o 15 kilo. Jistě bych přišla i na pár dalších důležitých procedur, které by si mé tělo a obličej zasloužily, ale nechci působit neskromně. Nic z toho pochopitelně nemám a pravděpodobně ani mít nebudu.

Ale držme se teorie. Pro muže by tedy mělo být prioritou zachovávat krásu své ženy prostě proto, aby byla šťastná.


Ano, tak jednoduché to je.


Poté, co jsem manžela seznámila s touto bohulibou studií, mě plácnul přes zadek a když se všechno po dvaceti třech minutách dovnilo, prohlásil: "Na důkaz své síly ti zakazuji zmenšování prsou." ...a bylo vymalováno.

Kam dál