Už aby byl konec!

20. října 2017 v 22:21 | Vencca |  DRUHÝ ŽIVOT
Už aby bylo po volbách! Kolik lidí si to asi přeje? Kdo se toho naopak bojí? Toho, že už nebude moci psát veselé tématické a často naprosto dementní příspěvky.
Mám pocit, že internet zaplavili nešťastní a nespokojení lidé. Nechápu to! Sdílením, komentováním ani psaním vychloubačných, ponižujících nebo arogantních článků stejně změníte velký kuloví.
Uvědomila jsem si, že od té doby, co vnímám a funguju jako plnohodnotný člověk, jsem nezaznamenala žádnou změnu, ať už ve vládě převládala jakákoli politická strana nebo hnutí. Na můj život prostě politika nemá vliv. A nestydím se to přiznat.
Žiju svůj život. Uprchlíka jsem ještě neviděla na vlastní oči ani jednoho. I když v zimě nosím občas šátek na hlavě, přes držku jsem od žádnýho nácka ještě nedostala. Nevidím důvod, proč by člověk s dredy musel být nutně feťák a špeka si ubalím občas ráda i já, aniž bych byla vyvrhelem společnosti. Staří lidé přes den spí, smiřte se s tím. Kuřata kupuju klidně i Vodňanská. Řepka smrdí. Máslo je drahý, ok. S tím jsem se nějak vyrovnala. Kupuju ho stejně.
No a že je náš prezident trochu šprýmař, z toho se taky nezvencnu.
Chci tím jednoduše říct jen jedno. Jděte už s těma sračkama do prdele.
Děkuji.
 

Sukně stvořená k tanci

17. června 2017 v 5:59 | Vencca |  DRUHÝ ŽIVOT
Teda, tak tohle téma mi fakt pekelně káplo do noty. Obvykle se mi to stává. Když už na blog zabloudím a řeknu si, že bych mohla něco vyplodit- BUM, je tu téma, na který se prostě píše samo.

Momentálně jsem na noční, která co nevidět skončí a já si budu moct lehnout do vyhřátý postele po manželovi, aby na mě vzápětí naskákaly děti a pravděpodobně i manžel ... ale co, to já si vymyslela, že v rámci psycho očisty budu občas pracovat. Tak to mám.

Zpět k tomu tanci.

Minulý týden jsme strávili převážně v Nízkých Tatrách s borovičkou v žaludku a s dětma na zádech. Nicméně poslední víkend jsme bydleli v brutálně post komunistickém hotelu bez výtahu ve třetím patře v Bánské Bystrici, kde se ženil náš dlouho odolávající skoro čtyřicetiletý kamarád, který vypadá s bídou na pětadvacet.

Kvůli této příležitosti jsem si k narozeninám od manžela přála krásné Lindy Bop šatičky ve stylu padesátých let s bohatou barevnou spodničkou (která byla stejně drahá jako celé šaty). Manžel se mi snažil jako dárek vnutit praktické pohorky, které bych skutečně potřebovala, leč marná snaha. Současné pohory nosím poctivě od svých šestnácti let a dokud budou na chodidlech jen trochu držet, nevzdám se jich.

Dostala jsem tedy naprosto úchvatné šaty.

Protančila jsem celou dlouhou noc. Nikdy bych nevěřila, kolik práce vám takové šaty ušetří. Tělo si prostě dělalo co chtělo, točilo se a točilo, až Cosmopolitan cákal na všechny strany, lodičky se válely pod stolem a svatební fotograf nestíhal fotit celé mé hopsající já. Ženich prohlašoval cosi o zvlčilých maminách a manžel rapoval do víru prudce elegantních piruet mé baklažánově fialové spodničky.

Ráno bylo sice krušné, ale stálo to za to. A dcera bude očividně po mamince, jelikož si z celého intenzivního týdne pamatuje výhradně boží disco párty.

Perfect sense

24. května 2017 v 18:24 | Vencca |  DRUHÝ ŽIVOT
Kdo viděl, ví.

Pro mě absolutně nejhorší představa apokalypsy...
 


Hranice normálnosti

14. května 2017 v 20:45 | Vencca |  DRUHÝ ŽIVOT
Právě se má čtyřletá dcera rozhodla k mistrovské mistifikaci. Z rozhovoru mezi mnou a manželem, týkajícího se mým zneklidněním, že druhorozený roční syn odmítá jakkoli akceptovat a nedej bože vyslovit slovo máma. Nejen že mě nidky nijak nenazval, on na toto zcela základní slovo nijak nereaguje. Hluchý není. Ale když muž řekne "Kde je máma?", ten malej smrádek se dívá kamkoli jinam, jen ne na mě.

Nicméně zpět k prvorozené. Po vyslechnutí této debaty, chtěla očividně oživit celou situaci a začala se spikleneckým výrazem mluvit k otevřené krabici plné vyřazeného prádla po bráchovi.

"Ahoj mami, jak se máš? Uděláš nám snídaní?" Syn na ní vykuleně zíral a poté upřeně čučel na krabici, až se sliny vsakovaly do koberce.

Nevěřícně jsme jí pozorovali při jejím vysmátém monologu ke krabici. Jsem si vědoma toho, že normální děti začínají rozumět ironii, sarkasmu a podobným piškuntáliím až kolem pátého roku. Zdá se však, že naše dcera se dříve či později stane buďto stand up komedičkou nebo urputným diktátorem.

... a jestli syn neřekne během měsíce slovo máma, ať už namířené na mě nebo na libovolnou lepenkovou krabici, jdeme na ušní. Pro jistotu.

Chvilka pro sebe

3. května 2017 v 17:39 | Vencca |  DRUHÝ ŽIVOT
V rámci pokusu o zachování zdravého rozumu, by si takovou chvilku měla každá matka dopřát alespoň jednou za rok. Častěji, pokud manžel, karma a bůh dají, je to samozřejmě o něco lepší.

Já, jakožto žena moudrého, schopného a milujícího muže, si takovouto chvilku mohu dopřát téměř každý den. Je jí slabých deset minut v koupelně a pokud je to nezbytné, pak se občas smím i zamknout na záchodě. Většinou mi ale jedno z dětí, popřípadě obě, buší na dveře ve snaze se pomazlit. Není nic roztomilejšího než slintající batole uvelebené na vašem klíně, zatímco sveřepě tlačíte.

Jednoho dne, kdy se stal tik v levém oku, skutečně alarmujícím, jsem se rozhodla, že je čas učinit útlaku na mou příčetnost přítrž. Zavolala jsem do svého posledního zaměstnání, zda by se jim nehodila menší výpomoc. Jelikož byla odpověď kladná, čeká mě 12.5. jedna pěkná, osamělá noční službička. Dvanáct hodin bez čtyřleté dcery, která nevydrží mlčet ani tři vteřiny a bez ročního syna, který poslední dobou pořád jednom padá.

THE-BEST-DAY-EVER !

Kam dál