Sukně stvořená k tanci

17. června 2017 v 5:59 | Vencca |  DRUHÝ ŽIVOT
Teda, tak tohle téma mi fakt pekelně káplo do noty. Obvykle se mi to stává. Když už na blog zabloudím a řeknu si, že bych mohla něco vyplodit- BUM, je tu téma, na který se prostě píše samo.

Momentálně jsem na noční, která co nevidět skončí a já si budu moct lehnou do vyhřátý postele po manželovi, aby na mě vzápětí naskákaly děti a pravděpodobně i manžel ... ale co, to já si vymyslela, že v rámci psycho očisty budu občas pracovat. Tak to mám.

Zpět k tomu tanci.

Minulý týden jsme strávili převážně v Nízkých Tatrách s borovičkou v žaludku a s dětma na zádech. Nicméně poslední víkend jsme bydleli v brutálně post komunistickém hotelu bez výtahu ve třetím patře v Bánské Bystrici, kde se ženil náš dlouho odolávající skoro čtyřicetiletý kamarád, který vypadá s bídou na pětadvacet.

Kvůli této příležitosti jsem si k narozeninám od manžela přála krásné Lindy Bop šatičky ve stylu padesátých let s bohatou barevnou spodničkou (která byla stejně drahá jako celé šaty). Manžel se mi snažil jako dárek vnutit praktické pohorky, které bych skutečně potřebovala, leč marná snaha. Současné pohory nosím poctivě od svých šestnácti let a dokud budou na chodidlech jen trochu držet, nevzdám se jich.

Dostala jsem tedy naprosto úchvatné šaty.

Protančila jsem celou dlouhou noc. Nikdy bych nevěřila, kolik práce vám takové šaty ušetří. Tělo si prostě dělalo co chtělo, točilo se a točilo, až Cosmopolitan cákal na všechny strany, lodičky se válely pod stolem a svatební fotograf nestíhal fotit celé mé hopsající já. Ženich prohlašoval cosi o zvlčilých maminách a manžel rapoval do víru prudce elegantních piruet mé baklažánově fialové spodničky.

Ráno bylo sice krušné, ale stálo to za to. A dcera bude očividně po mamince, jelikož si z celého intenzivního týdne pamatuje výhradně boží disco párty.
 

Perfect sense

24. května 2017 v 18:24 | Vencca |  DRUHÝ ŽIVOT
Kdo viděl, ví.

Pro mě absolutně nejhorší představa apokalypsy...

Hranice normálnosti

14. května 2017 v 20:45 | Vencca |  DRUHÝ ŽIVOT
Právě se má čtyřletá dcera rozhodla k mistrovské mistifikaci. Z rozhovoru mezi mnou a manželem, týkajícího se mým zneklidněním, že druhorozený roční syn odmítá jakkoli akceptovat a nedej bože vyslovit slovo máma. Nejen že mě nidky nijak nenazval, on na toto zcela základní slovo nijak nereaguje. Hluchý není. Ale když muž řekne "Kde je máma?", ten malej smrádek se dívá kamkoli jinam, jen ne na mě.

Nicméně zpět k prvorozené. Po vyslechnutí této debaty, chtěla očividně oživit celou situaci a začala se spikleneckým výrazem mluvit k otevřené krabici plné vyřazeného prádla po bráchovi.

"Ahoj mami, jak se máš? Uděláš nám snídaní?" Syn na ní vykuleně zíral a poté upřeně čučel na krabici, až se sliny vsakovaly do koberce.

Nevěřícně jsme jí pozorovali při jejím vysmátém monologu ke krabici. Jsem si vědoma toho, že normální děti začínají rozumět ironii, sarkasmu a podobným piškuntáliím až kolem pátého roku. Zdá se však, že naše dcera se dříve či později stane buďto stand up komedičkou nebo urputným diktátorem.

... a jestli syn neřekne během měsíce slovo máma, ať už namířené na mě nebo na libovolnou lepenkovou krabici, jdeme na ušní. Pro jistotu.
 


Chvilka pro sebe

3. května 2017 v 17:39 | Vencca |  DRUHÝ ŽIVOT
V rámci pokusu o zachování zdravého rozumu, by si takovou chvilku měla každá matka dopřát alespoň jednou za rok. Častěji, pokud manžel, karma a bůh dají, je to samozřejmě o něco lepší.

Já, jakožto žena moudrého, schopného a milujícího muže, si takovouto chvilku mohu dopřát téměř každý den. Je jí slabých deset minut v koupelně a pokud je to nezbytné, pak se občas smím i zamknout na záchodě. Většinou mi ale jedno z dětí, popřípadě obě, buší na dveře ve snaze se pomazlit. Není nic roztomilejšího než slintající batole uvelebené na vašem klíně, zatímco sveřepě tlačíte.

Jednoho dne, kdy se stal tik v levém oku, skutečně alarmujícím, jsem se rozhodla, že je čas učinit útlaku na mou příčetnost přítrž. Zavolala jsem do svého posledního zaměstnání, zda by se jim nehodila menší výpomoc. Jelikož byla odpověď kladná, čeká mě 12.5. jedna pěkná, osamělá noční službička. Dvanáct hodin bez čtyřleté dcery, která nevydrží mlčet ani tři vteřiny a bez ročního syna, který poslední dobou pořád jednom padá.

THE-BEST-DAY-EVER !

Popocafepetl

7. dubna 2017 v 16:22 | Vencca |  DRUHÝ ŽIVOT
Dneska jsem si vzpomněla na jeden brilantní zážitek, o který se musím podělit. Nepůjde o žádné vychloubání, spíš taková sebereflexe k popukání.

Jednoho krásného večera, kdy jsem už pomalu začínala třískat hlavou o zeď z nedostatku zážitků, které by se netýkaly hovínek, rozmixované červené řepy nebo opadaných třpitek z nových bačkůrek, jsem se rozhodla vyhodit si z kopýtka.

Zavolala jsem kamarádce, která díky své psychické poruše nedokáže nikam nikdy večer dorazit, protože se bojí, že půjde pozdě spát a tudíž bude nevyspaná, a proto raději nikam ani nechodí. A pak ve výsledku stejně nemůže usnout. Ale to je vedlejší. Nicméně když jí zavolám, a řeknu : "za 15 minut jsem u tebe" tak s tím problém nemá.

Tak s touhle, mimochodem krásnou štíhlou svobodnou blondýnkou, jsem si vyrazila do nočního klubu, kde za barem pracuje jedna její kamarádka.

V tom klubu jsem už kdysi (asi tak před milionem let) byla, no problem. Poté, co jsme vystoupily na špatné zastávce tramvaje, jsme se nějak dostaly na místo určení. Klub tam nebyl. Mé sebevědomí vidláka přestěhovaného do Prahy před cca 10ti lety dostalo na frak.

Měly jsme i adresu, ale s místem, které jsem si pamatovala, nekorespondovala. Jaly jsme se tedy chopit svých smartfounů. Posraný krámy to jsou. Byla kosa a začalo pršet. Byly jsme oblečené do klubu. Mě aspoň hřálo sádlo, ale mé nebohé útlé přítelkyni začaly modrat rty.

Chodily jsme sem a tam jako trotlové po starém městě bez sebemenší naděje na úspěch. Po nějaké té půl hodince jsem si uvědomila něco tak brutálního, že jsem se s tím té nebohé zmrzlé bytosti svěřila až u baru, který jsme nakonec přeci jen našly.

Celou dobu jsem díky svému poměrně čerstvému řidičáku dodržovala jednosměrky.


Z toho plyne pár zajímavých poznatků.

1. Když jdete podle mapy, uvědomte si, že nejste auto.
2. Nemusíte mít žádnou poruchu paměti. Občas se prostě klub přestěhuje.
3. I když víte, kam jdete a myslíte si, že venku strávíte s bídou 3 minuty, neberte si v zimě lodičky a lehký svetřík.
4. Nelezte do klubu v centru Prahy pokud tam neobsluhuje kámoška. Nenapijete se.
5. Pokud se potřebujete odreagovat a oddychnout si od dětí, vyražte za zábavou s někým jako jsem já.

Kam dál